21. 4. 2020
Maminko, kde je náš plecháč,
ten s violkami, malovaný?
Kde je Tvůj milý plecháč,
ten po babičce, s maceškami?
Na stole není, na okně,
ani v předsíni na stoliče.
Kde je maminko náš dům?
Kdepak je chlívek, stáj a dvůr?
Kde všichni lidé?
Kam zimzel kůň, psík a kravka?
Proč nikdo nesedí navečer pod jabloní?
Vždyť kvete, v šeru květy září, voní?
Ticho, jen pár kamenů tu ukazuje,
kde vedla cesta kolem domu.
A tady, v trávě, je náš plecháč
maminčin plecháč s violkami.
28. 5. 2020
Šerední ptáci
Už se bohudík celí rány,
do nichž mě klobaly
černé vrány.
Někdy mám ještě
těžké sny
z dálky slyším to krákání
jak drsný smích
jak studený kov
jako křik do tmy, beze slov.
Po každé noci svítání
strachy a úzkosti zahání
přede mnou rovná cesta
louka kopretiny.
Bože, kde jsou vrány
krkavci, havrani
a všichni tihle ptáci
šerední černí smutní divní.
29. 2. 2020
Přilétly divoké husy,
je čas jejich námluv a hnízdění.
Navečer z lesa volají sýci.
Včera napadl sníh
a dnes se kolem cesty
zelená první tráva.
Je plný proměn a překvapení
čas přicházejicího jara.
21. 2. 2020
18. 2.
Časné jaro
Nahoře větrno
po modrém nebi letí mraky
a vzduch je už cítit jarem.
Není těžké mu uvěřit
ani teď v půli února
když slibuje a voní.
Na Mandelsteinu déšť
a mraky hrozí sněhem
co mi tu chybí?
Jen termoska s čajem.
5. 12. 2019
Zrcadlení
29. 11. 2019
Vítr a déšť
to pláče
listopad
les kořeny pije
i já se s větrem skláním
až ke kořenům
snad.
12. 10. 2019
Dům na konci cest
Kamenné zdi
porostlé mechem,
starý dům
na konci cest.
Propadlý strop
a okna slepá.
Červená jablíčka
za plotem v suti
nikdo nesbírá.
Pod zaprášenou peřinou
někde se skryla.
Vzpomínka dávná?
Kde se schováváš
moje duše,
žebračko
s podzimem zatoulaná?
27. 8. 2019
Perlový náramek
Léto už nepálí
neplane vášní
je jak cudná nevěsta
v bělostném plášti
z ranních mlh
má perlový
náramek z trávy
Slunce už nepálí
jen hojí rány
hladí a hřeje
zůstane s námi
až vlaštovky na drátech
diadém nevěsty
naposled zakrouží
vydá se na cesty
5. 7. 2019
Možná jsme křehcí
víc než se zdáme
a květ za květem
uvadáme.
30.6. 2019
Zlatá Ktiš
Golden Tisch
Zlatý stůl.
Rajčata a pistácie
a třicet ve stínu.
Tak krásně začalo léto!
Poledne
Slunce do hlavy
jako španělské víno.
Ještě že pořád vím,
kde mám nohy na zemi.
Zabloudila jsem
polední výhní,
stébly trav,
fialovými čupřinami bodláků.
Opilí motýli
a hukot tisíců much.
Až konečně zvony z Pohoří
mě vytrhly
z polední letargie.
20. 6. 2019
Po dešti
5. 5. 2019
Jaro v horách
Na hřebenech kopců
zima mě svírá
vítr ohýbá stromy
a mraky snad pokaždé
hrozí bouřkou
tady, na hoře hor
na matce hor
otevřely se mi
výhledy do propastných hloubek.
Nevím, kudy sestoupím
když konečně
mezi mraky vyšlo slunce
hřálo mě mírně a něžně
jak oslnivě zelená je barva
čerstvých bukových listů.
25. 4. 2019
Jaro na Pohoří
Procházím kolem Pohoří
jaro je v rozpuku
kvetou tu třešně
a v loňské trávě narcisy.
A přeci není to radostné
všude nacházet stopy těch,
kdo odsud odešli.
Ze starých vierkantů
zbyly jen hromady kamení.
Jak opuštěná ptačí hnízda
ukrytá mezi stromy.
Ty ruiny mi připomínají
mé poslední roky.
11. 3. 2019
Den co den procházíš po staré hrázi,
zima už skončila a jaro nepřichází.
8. 3. 2019
Doma
Noc temně sametová
noc postní
noc s prvním douškem jara.
V peřinách s vůní loňských jablek
po dlouhé době zase doma.
Noc rozpitá kaňka ingoustová
noc tichá, bez ozvěn,
bez otázek, bez odpovědí
noc beze snů, které budí.
Noc spánku do svítání
noc dešťových kapek
po dlouhé době zase doma.
13. 2. 2019
Dnes ráno v zahradě
poprvé zazpíval kos.
A také za soumraku les voní jarem.
4. 12. 2018
Advent
Ve tmě a ve sněhu se mi ztratila cesta
na nebi nesvítí jediná hvězda.
15. 11. 2018
Na hrázích
Někdy se cítíš osamělý
i ve svých jistotách
i ve svém snění
Slunce stéká
po kůře prastarých dubů
Procházím hráze rybníků
se jmény z pohádek
Někdy se cítíš osamělý
a někdy?
Na hladině pluje list
osikový
22. 10. 2018
Jsou slova,
která neříkáme.
Jen možná v tichu,
ve tmě, sami.
Jsou místa,
která jsou v nás
a my na nich
i když už jsme je
opustili.
Jsou bolesti,
které necítíme
a rány, které přebolely.
Jsou chvíle,
ráno za úsvitu,
je podzim,
v mlhách jdeme
tmami.
30. 8. 2018
Konec léta?
24. 7. 2018
ILSE TIELSCH-FELZMANNOVÁ
Auf meiner Straße/ Na mojí cestě
Auf meiner Straße sind keine gläsernen Kutschen gefahren,
an meiner Straße blühten Kamille und Mohn
an meiner Straße, Rost in den Haaren,
hielt die Madonna aus Blech ihren toten Sohn.
Auf meiner Straße ging ich, im Staub und auf Steinen,
durch Lichter und Nächte, Schweigen und Schrei,
vorüber an Türen, Gesichtern und Zäunen,
nirgenwohin und an vielem vorbei.
Und ging durch die Jahre, im Staub und auf Steinen,
durch Sommer und Fröste, lange und weit,
verlernte das Glück und erlernte das Weinen
der Blechmadonna im rostigen Kleid.
Was mir niemals gehörte, ist heute zerschlagen,
vertan und vergeudet, verschenkt und verbraucht,
von Stiefeln zertreten, von Stürmen vertragen,
in sinnlosen Feuern verbrannt und verraucht.
Wo die Straße begann, hab ich fast schon vergessen,
auch das Ziel, das einst von Weitem sich bot,
was übrig bleib, hat der Rost zerfressen,
in den Armen blieb mir ein rostiger Tod.
Jetzt werde ich manchmal in gläsernen Kutschen gefahren
und ginge doch gerne den wachsenden Schatten davon,
wie ich bin, blind vom Staub und blind von den Jahren,
in rostigem Kleid und mit rostigen Haaren,
zurück zu Kamille und Mohn.
Na mojí cestě nejezdí kočáry z křišťálu
na mojí cestě kvete heřmánek a mák
rez ve vlasech, mrtvého syna v klíně chová
Madona plechová.
Na mojí cestě prachem a kamením
Jdu dnem i nocí křikem i mlčením
Vše minulo, zůstalo za dveřmi,
ploty i tvářemi nikde a za všemi.
A tak jdou roky prachem a kamením
již dlouho, létem i mrazy.
Ztratila štěstí a jen pláč zná
v rezatém rouše Madona plechová.
I to, co mé nikdy nebylo
je zničeno, zmrháno, tak zbytečné,
rozdupáno, bouří rozmetáno,
sežehnuto ohněm a na prach spálené.
Kde cesta začala, to už jsem zapomněla
a kde cíl se v dáli nabízel.
Co zbylo ještě je dávno zrezivělé
a jen smrt už držím v rukou svých
I kdybych mohla jezdit kočáry křišťálovými
raději půjdu dál, když se dlouží stíny,
tak jak jsem - oslepená prachem i mnoha roky minulými
v rouše rzivém, vlasy rezatými
zpět, kde kvete heřmánek a mák.
Sudetendeutscher Kulturalmanach VIII (1974), s. 31,
cit. dle:https://www.kohoutikriz.org/autor.html?id=tiels
překlad Michaela Vlčková
10. 7. 2018
Dnes se mi zlomil strom před očima
není to nadsázka ani sen.
Podmáčen deštěm,
celý se ohnul a pak zlomil
pod nedozrálým ovocem.
Proč se to stalo nevím,
snad je to znamení
nebo jen smutná pravda
nebudou kompoty ani džem.
Možná jsem tu už jen dlouho sama
a nevím co moje kořeny
a promáčená zem...
8. 7. 2018
Hřbitov motýlů
Dnes chybí mi slova
ještě že země
bosé nohy hřeje.
Jak výmluvný obraz:
má milá kaple
je hřbitovem motýlů.
Lesní zahrady
A podle dávných zvyků
začíná léto v barvách náprstníků.
Hedvábné čepičky trpaslíků?
Les
Les liduprázdný
les zvířecích pachů
les stínů
les jelenů a kanců
království mechů
les mravenců
les strachu.
Na cestě k Pohoří
Pro koho voníte fialky u cesty?
Snad pro duši smutnou
pro její neštěstí?
Pro koho kvetete mezi petrklíči
na cestě k Pohoří
v lesním tichu, ničí?
30. 3. 2018
Vzkříšená krajina
mi oknem vchází
do pokoje.
29. 3. 2018
Už slunce rozpustilo
poslední zbytky sněhu
Z prvních zelených lístků
sbírám sílu a něhu
a na cestu se vydám
Zas nad Terčí vsí
ležím na louce
nad hlavou skřívánek
a tiše, tichounce
jaro přichází
9.2. 2018
Na Klepné
Zas na Klepné
a mezi svými
smrky, balvany omšelými
na srdci otisky
dlouhé zimy.
Nejsou tu stopy lidí
křížky ze starých map
už schází
zaječí pěšinka
mizí v mlází.
21. 1. 2018
Napadl sníh
pro radost dětí, bláznů
a čenichů psích.
10. 12. 2017
13.11. 2017
Už skřípe tráva pod nohama
a zima na vrata
kobyla vyzáblá
rzivá, sivá
nemá už hříbata.
Kobyla slepá
důlky místo očí
prázdné
co nese nám
se tiše ptáme.
Už skřípe tráva pod nohama
a brzy zasněží
Jak dlouho zbývá do svítání?
Jsou stopy u dveří?
8. 10. 2017
Havrani, havrani
havrani, havrani
nesou smrt na dlaních
na černých perutích
zima k nám přiletí
zlé oko havraní
až srdce kamení
krákání havraní
víc už je nezraní.
5. 10. 2017
Je ticho ve Stříbrných Hutích
jen vítr češe listí
prastarých jasanů.
Však ani v Joachimstal
nevidět živáčka
vítr otvírá okno
prázdného domu.
Jen Matka Boží v houští
na soklu bez kříže
zůstala.
15. 9. 2017
V Polžově dozrávají jablka
a nikdo si je netrhá.
Hledám jen ztěží cestu ke kapličce
les kopřiv vyšších než jsem já.
Zde stojí, pod kaštany.
Zhaslá svíce, suché listí
ji tu zdobí.
Kristus i anděl
uvízli v pavučině.
A nikdo už si nevzpomene?
6. 9. 2017
Nanebevzetí Panny Marie
Nanebevzetí Panny Marie
obloha temně modrá je
večer ruměncem
vše přikryje.
Vlahý a vonný
plášť Panny Marie
srpnový soumrak
léto uplyne
stříbřitý hvězdami
plášť Panny Marie.
Sedíš na prahu
že teskno je
přeješ si dotknout
skrýt se
pod pláštěm
letní noci
nebo Marie?
–. – – – –
2. 6. 2017
Pěšina svízelem a kopřivami
taky se zdá ti,
že tady nejsme sami?
Že jsou tu s námi
ti, kdo dřív tu žili?
Žijí dál v kmenech starých stromů
nebo snad v rozvalinách jejich domů?
-----
Zrcadlení
Sklenice bez vody
prázdná není?
Hledáme na dně
to, co není...
Snad vlastní duše
zrcadlení
jak pavučiny
křehké chvění
do ranních rozbřesků
Konec snění?
-----
Na staré Jedlici
Na staré Jedlici
kvete barvínek
blankytně modře něžně
Na staré Jedlici
roste temný les
a umírají třešně
Srdce ti sevře zvláštní žal
i když jsi třešně netrhal
nepil tu vodu z pramenů
Kameny neutají mech
v kopřivách oltář povalený
a starý můstek
cesta odnikud do nikam
zatajíš dech
Raději budeš hledat
cestu z lesa
kde umírají staré stromy
