9. 7. 2019

Léto na Mýtinách

5. 7. 2019

Možná jsme křehcí
víc než se zdáme
a květ za květem
uvadáme.


1. 7. 2019

Před bouří


30.6. 2019


Zlatá Ktiš
Golden Tisch
Zlatý stůl.
Rajčata a pistácie
a třicet ve stínu.
Tak krásně začalo léto!


Poledne

Slunce do hlavy
jako španělské víno.
Ještě že pořád vím,
kde mám nohy na zemi.

Zabloudila jsem
polední výhní,
stébly trav,
fialovými čupřinami bodláků.
Opilí motýli
a hukot tisíců much.


Až konečně zvony z Pohoří
mě vytrhly
z polední letargie.


20. 6. 2019

Po dešti

19. 6. 2019

Ráno


5. 5. 2019

Jaro v horách

Na hřebenech kopců
zima mě svírá
vítr ohýbá stromy
a mraky snad pokaždé
hrozí bouřkou
tady, na hoře hor
na matce hor
otevřely se mi
výhledy do propastných hloubek.
Nevím, kudy sestoupím
když konečně
mezi mraky vyšlo slunce
hřálo mě mírně a něžně
jak oslnivě zelená je barva
čerstvých bukových listů.


25. 4. 2019

Jaro na Pohoří


Procházím kolem Pohoří
jaro je v rozpuku
kvetou tu třešně
a v loňské trávě narcisy.

A přeci není to radostné
všude nacházet stopy těch,
kdo odsud odešli.

Ze starých vierkantů
zbyly jen hromady kamení.

Jak opuštěná ptačí hnízda
ukrytá mezi stromy.
Ty ruiny mi připomínají
mé poslední roky.


11. 3. 2019


Den co den procházíš po staré hrázi,
zima už skončila a jaro nepřichází.

8. 3. 2019

Doma

Noc temně sametová
noc postní
noc s prvním douškem jara.
V peřinách s vůní loňských jablek
po dlouhé době zase doma.

Noc rozpitá kaňka ingoustová
noc tichá, bez ozvěn,
bez otázek, bez odpovědí
noc beze snů, které budí.
Noc spánku do svítání
noc dešťových kapek
po dlouhé době zase doma.


13. 2. 2019

Dnes ráno v zahradě
poprvé zazpíval kos.
A také za soumraku les voní jarem.


4. 12. 2018

Advent

Ve tmě a ve sněhu se mi ztratila cesta
na nebi nesvítí jediná hvězda.


15. 11. 2018

Na hrázích

Někdy se cítíš osamělý
i ve svých jistotách
i ve svém snění

Slunce stéká
po kůře prastarých dubů

Procházím hráze rybníků
se jmény z pohádek

Někdy se cítíš osamělý
a někdy?

Na hladině pluje list
osikový

8. 11. 2018

Hranice víry a beznaděje?
Podzimní mlha obzor kryje.

22. 10. 2018

Jsou slova,
která neříkáme.
Jen možná v tichu,
ve tmě, sami.
Jsou místa,
která jsou v nás
a my na nich
i když už jsme je
opustili.
Jsou bolesti,
které necítíme
a rány, které přebolely.
Jsou chvíle,
ráno za úsvitu,
je podzim,
v mlhách jdeme
tmami.

30. 8. 2018

Konec léta?


24. 7. 2018

ILSE TIELSCH-FELZMANNOVÁ

Auf meiner Straße/ Na mojí cestě

Auf meiner Straße sind keine gläsernen Kutschen gefahren,
an meiner Straße blühten Kamille und Mohn
an meiner Straße, Rost in den Haaren,
hielt die Madonna aus Blech ihren toten Sohn.

Auf meiner Straße ging ich, im Staub und auf Steinen,
durch Lichter und Nächte, Schweigen und Schrei,
vorüber an Türen, Gesichtern und Zäunen,
nirgenwohin und an vielem vorbei.

Und ging durch die Jahre, im Staub und auf Steinen,
durch Sommer und Fröste, lange und weit,
verlernte das Glück und erlernte das Weinen
der Blechmadonna im rostigen Kleid.

Was mir niemals gehörte, ist heute zerschlagen,
vertan und vergeudet, verschenkt und verbraucht,
von Stiefeln zertreten, von Stürmen vertragen,
in sinnlosen Feuern verbrannt und verraucht.

Wo die Straße begann, hab ich fast schon vergessen,
auch das Ziel, das einst von Weitem sich bot,
was übrig bleib, hat der Rost zerfressen,
in den Armen blieb mir ein rostiger Tod.

Jetzt werde ich manchmal in gläsernen Kutschen gefahren
und ginge doch gerne den wachsenden Schatten davon,
wie ich bin, blind vom Staub und blind von den Jahren,
in rostigem Kleid und mit rostigen Haaren,
zurück zu Kamille und Mohn.

Na mojí cestě nejezdí kočáry z křišťálu
na mojí cestě kvete heřmánek a mák
rez ve vlasech, mrtvého syna v klíně chová
Madona plechová.

Na mojí cestě prachem a kamením
Jdu dnem i nocí křikem i mlčením
Vše minulo, zůstalo za dveřmi,
ploty i tvářemi nikde a za všemi.

A tak jdou roky prachem a kamením
již dlouho, létem i mrazy.
Ztratila štěstí a jen pláč zná
v rezatém rouše Madona plechová.

I to, co mé nikdy nebylo
je zničeno, zmrháno, tak zbytečné,
rozdupáno, bouří rozmetáno,
sežehnuto ohněm a na prach spálené.

Kde cesta začala, to už jsem zapomněla
a kde cíl se v dáli nabízel.
Co zbylo ještě je dávno zrezivělé
a jen smrt už držím v rukou svých

I kdybych mohla jezdit kočáry křišťálovými
raději půjdu dál, když se dlouží stíny,
tak jak jsem - oslepená prachem i mnoha roky minulými
v rouše rzivém, vlasy rezatými
zpět, kde kvete heřmánek a mák.

Sudetendeutscher Kulturalmanach VIII (1974), s. 31,
cit. dle:https://www.kohoutikriz.org/autor.html?id=tiels

překlad Michaela Vlčková

10. 7. 2018

Dnes se mi zlomil strom před očima
není to nadsázka ani sen.
Podmáčen deštěm,
celý se ohnul a pak zlomil
pod nedozrálým ovocem.

Proč se to stalo nevím,
snad je to znamení
nebo jen smutná pravda
nebudou kompoty ani džem.

Možná jsem tu už jen dlouho sama
a nevím co moje kořeny
a promáčená zem...

8. 7. 2018

Hřbitov motýlů

Dnes chybí mi slova
ještě že země
bosé nohy hřeje.

Jak výmluvný obraz:
má milá kaple
je hřbitovem motýlů.

Lesní zahrady

A podle dávných zvyků
začíná léto v barvách náprstníků.

Hedvábné čepičky trpaslíků?


Les

Les liduprázdný
les zvířecích pachů
les stínů
les jelenů a kanců
království mechů
les mravenců
les strachu.


Na cestě k Pohoří

Pro koho voníte fialky u cesty?
Snad pro duši smutnou
pro její neštěstí?

Pro koho kvetete mezi petrklíči
na cestě k Pohoří
v lesním tichu, ničí?


30. 3. 2018

Vzkříšená krajina
mi oknem vchází
do pokoje.


29. 3. 2018

Už slunce rozpustilo
poslední zbytky sněhu
Z prvních zelených lístků
sbírám sílu a něhu
a na cestu se vydám

Zas nad Terčí vsí
ležím na louce
nad hlavou skřívánek
a tiše, tichounce

jaro přichází


9.2. 2018

Na Klepné

Zas na Klepné
a mezi svými
smrky, balvany omšelými
na srdci otisky
dlouhé zimy.

Nejsou tu stopy lidí
křížky ze starých map
už schází
zaječí pěšinka
mizí v mlází.


21. 1. 2018

Napadl sníh
pro radost dětí, bláznů
a čenichů psích.

10. 12. 2017

13.11. 2017

Už skřípe tráva pod nohama
a zima na vrata
kobyla vyzáblá
rzivá, sivá
nemá už hříbata.

Kobyla slepá
důlky místo očí
prázdné
co nese nám
se tiše ptáme.

Už skřípe tráva pod nohama
a brzy zasněží
Jak dlouho zbývá do svítání?

Jsou stopy u dveří?

8. 10. 2017

Havrani, havrani
havrani, havrani
nesou smrt na dlaních
na černých perutích
zima k nám přiletí
zlé oko havraní
až srdce kamení
krákání havraní
víc už je nezraní.

5. 10. 2017

Je ticho ve Stříbrných Hutích
jen vítr češe listí
prastarých jasanů.

Však ani v Joachimstal
nevidět živáčka
vítr otvírá okno
prázdného domu.

Jen Matka Boží v houští
na soklu bez kříže
zůstala.

15. 9. 2017

V Polžově dozrávají jablka
a nikdo si je netrhá.
Hledám jen ztěží cestu ke kapličce
les kopřiv vyšších než jsem já.

Zde stojí, pod kaštany.
Zhaslá svíce, suché listí
ji tu zdobí.
Kristus i anděl
uvízli v pavučině.
A nikdo už si nevzpomene?

6. 9. 2017

Nanebevzetí Panny Marie

Nanebevzetí Panny Marie
obloha temně modrá je
večer ruměncem
vše přikryje.

Vlahý a vonný
plášť Panny Marie
srpnový soumrak
léto uplyne
stříbřitý hvězdami
plášť Panny Marie.

Sedíš na prahu
že teskno je
přeješ si dotknout
skrýt se
pod pláštěm
letní noci
nebo Marie?

–. – – – –

2. 6. 2017

Pěšina svízelem a kopřivami
taky se zdá ti,
že tady nejsme sami?
Že jsou tu s námi
ti, kdo dřív tu žili?
Žijí dál v kmenech starých stromů
nebo snad v rozvalinách jejich domů?

-----

Zrcadlení

Sklenice bez vody
prázdná není?
Hledáme na dně
to, co není...

Snad vlastní duše
zrcadlení
jak pavučiny
křehké chvění
do ranních rozbřesků
Konec snění?

-----

Na staré Jedlici

Na staré Jedlici
kvete barvínek
blankytně modře něžně

Na staré Jedlici
roste temný les
a umírají třešně

Srdce ti sevře zvláštní žal
i když jsi třešně netrhal
nepil tu vodu z pramenů

Kameny neutají mech
v kopřivách oltář povalený
a starý můstek
cesta odnikud do nikam
zatajíš dech

Raději budeš hledat
cestu z lesa
kde umírají staré stromy