Nanebevzetí Panny Marie

Nanebevzetí Panny Marie
obloha temně modrá je
večer ruměncem
vše přikryje.

Vlahý a vonný
plášť Panny Marie
srpnový soumrak
léto uplyne
stříbřitý hvězdami
plášť Panny Marie.

Sedíš na prahu
že teskno je
přeješ se dotknout
skrýt se
pod pláštěm
letní noci
nebo Marie?

---------

Teď
prší
tahle chvíle
na prahu starého domu
celý ten kraj před sebou
v jedné kapce
v tisíci kapkách
tančí
a já?
Duha.

---------

Copak se člověk může
jako had svlíknout z kůže
znovu cítit jak hřeje slunce
a večer voní růže?

Pěšina svízelem a kopřivami
taky se zdá ti,
že tady nejsme sami?
Že jsou tu s námi
ti, kdo dřív tu žili?
Žijí dál v kmenech starých stromů
nebo snad v rozvalinách jejich domů?

-------

Zrcadlení

Sklenice bez vody
prázdná není?
Hledáme na dně
to, co není...

Snad vlastní duše
zrcadlení
jak pavučiny
křehké chvění
do ranních rozbřesků
Konec snění?

Na staré Jedlici

Na staré Jedlici
kvete barvínek
blankytně modře něžně

Na staré Jedlici
roste temný les
a umírají třešně

Srdce ti sevře zvláštní žal
i když jsi třešně netrhal
nepil tu vodu z pramenů

Kameny neutají mech
v kopřivách oltář povalený
a starý můstek
cesta odnikud do nikam
zatajíš dech

Raději budeš hledat
cestu z lesa
kde umírají staré stromy

Do tichého soumraku

večerního nebe
zahalím to teskno
nehřeje nezebe
nepálí nebolí
nemrazí nehladí
cokoli
cokoli.

---------

Kapka na římse
ještě držím se.

---------

Nad Pohorskou Vsí

nad Terčí Vsí
na konci světa
zpívá skřivánek.

Už vím,
že i bláto na botách
si musím nést
sama.

Tohle už není pouhé zdání
je slyšet ptačí zpěv.
Voda s příchutí loňských sněhů
si razí cestu ven skrz led.

---------

Za clonou mlhy a deště
už slyším
co není ještě
co nelze ani vyslovit
snad první ptačí hlásek
tenounký jako nit

Mráz sevřel zemi na kost,
pomalu přibývá dne.
Kam se však ztratila radost?

Na vratech zmrzlé pavučiny
andělé oděli se v jíní
a mlha skryla dávné viny.

---------

Tove Janssonová o mýtinách
(číst dětem před spaním se vyplatí...)

Muminek zafuněl a lezl dál mezi nejistě tápajícími stromy. Občas to zapraskalo a některý kmen se sesul do hebké, sametově hnědé hromádky trouchniviny. Země, kterou pokrývaly miliony suchých jehliček, byla poddajná a hladká jako hedvábí.

Zatímco se Muminek plazil pořád dál, přestal mít ošklivý pocit, že je uvězněný. Spíš měl dojem, že jej chladná temnota chrání a ukrývá, byl zvířátkem, co se schovalo a chtělo klid. Najednou opět uslyšel moře. Zasvítilo na něho teplé slunce a oslnilo jej. Muminek se ocitl na mýtině vprostřed houští. Mýtina byla docela malá, asi jako dvě postele vedle sebe. Bylo na ní slunečno, nad květinami bzučely včely a kolem dokola držel stráž hustý lesík. Nad mýtinou se třepotalo listí bříz a klenulo nad ní hustou zelenou střechu, kterou prokukovalo nebe. Něco jedinečného, Muminek našel něco ideálního. Nikdo na mýtině před ním nebyl. Patřila jemu.

Posadil se opatrně do trávy a zamhouřil oči. Bezpečný úkryt byl vždycky jednou z jeho nejvýznamnějších tužeb, stále jej hledal a mnohokrát i nalezl. Nikdy ale neobjevil tak hezký jako tenhle. Byl zároveň skrytý i otevřený. Mohli jej vidět pouze ptáci, země byla teplá a ze všech stran ji chránilo něco nebezpečného. Muminek si vzdychl.

Tu ho něco kouslo do oháňky, pálilo to jako oheň. Vyskočil a okamžitě věděl, co to bylo. Mravenci. Malí, pomstychtiví mravenci drnoví, tráva se jimi jen hemžila, sbíhali se ze všech stran...

Muminek ležel na mýtině a díval se, jak se mu nad hlavou třepotá listí bříz. Začínalo žloutnout, a tak bylo ještě krásnější. Měl teď do svého zeleného obydlí tři tajné tunely, velký vchod, cestu přes kuchyň a nouzový tunel pro případ útěku. Zelené stěny domu utěsnil důkladným pletivem z větví a udělal z mýtiny, když ji sám zbudoval, své panství.

… Muminek myslel na mořské koně. Něco se s ním stalo, byl jiným skřítkem, s novými myšlenkami a rád pobýval sám. Nyní si hrál v hlavě, což bylo mnohem zajímavější. Hrál si s myšlenkami, které se týkali jeho samého a mořských koní, hlavou se mu rojily obrazy s měsíčním svitem, co na pozadí Moraniny temnoty ještě víc zkrásněly…

…Tatínkové! Nástěnné kalendáře! Čárky na okraji! Copak by starý skřítek dokázal někdy pochopit, že obraz koně je obrazem krásy, jakou je schopen vidět jenom on! Muminek vlezl do houštiny a sundal z větve nástěnný kalendář. Byl od mlhy celý zrkabatělý.Odhodil rám z uschlých květin, posadil se na chvíli a hleděl před sebe s hlavou plnou mlhavých myšlenek.

A najednou mu blesklo: Přestěhuje se sem. Ať si bydlí sami v starém majáku s tím příšerným schodištěm, ať si počítají, jak plynou dny. Byla to vzrušující myšlenka, nová, nebezpečná, úchvatná. Všechno změnila, vymezila kolem něho velký samotářský kruh, oblast trudnomyslnosti a nevídaných možností. Muminek měl ztuhlé nohy a bylo mu trochu zima, když přišel s nástěnným kalendářem domů a postavil jej zpět na prádelník. Tatínek ihned přišel zaznamenat na jeho horní okraj křížek…

…Muminkovi se zdálo, že obraz mořského koně je změněný. Moře bylo méně modré a měsíc trochu zveličený. Posadil se ke stolu a co nejtišeji řekl: “Maminko, já bydlím v houští na mýtině.” “Opravdu?” Odpověděla maminka. “Je pěkná?”

“Moc pěkná. Myslel jsem, jestli by ses tam někdy nechtěla podívat.”

“Hrozně ráda,” řekla maminka. “Kdy tam půjdeme?” Muminek rychle vzhlédl, tatínek byl zahloubán do svého sešitu z voskovaného plátna. pak zašeptal: “Teď hned. Teď v noci.”…

Muminek lezl napřed velkým vchodem. Občas se obrátil, zda je maminka za ním. Maminka tu a tam uvízla mezi větvemi, ale po chvilce se protáhla až na mýtinu. “Tak tady bydlíš!” vykřikla maminka. “Úplná nádhera!”

“Střecha má teď trochu opadané listí,” vysvětlil jí muminek. “Měla bys ale vidět, když je zelená…Nevypadá to jako nějaká jeskyně, když svítí lampa?”

“Doslova jako jeskyně,” souhlasila maminka. “Musíme sem vzít koberec a malou bedýnku na sezení.” Zvedla čenich vzhůru a viděla, jak mezi mraky plují hvězdy. “Víš co?” pokračovala. “Mám někdy pocit, že ostrov s námi odplouvá…Že jsme unášeni…”

"Maminko," řekl najednou Muminek, "potkal jsem Mořské koně, ale oni o mě nestojí. A já jsem chtěl jenom chvilku běžet vedle nich, smát se a běžet, víš ... Byli tak krásní..."

Maminka přikývla. "Myslím, že s mořským koněm se dá sotva přátelit," řekla vážně. "A nevyplatí se, když se od nich necháme oklamat. Podle mě se máme jenom dívat a z toho se radovat, jako když se díváme na krásné ptáky nebo na nějakou krajinu."

"Máš asi pravdu," poznamenal Muminek. Poslouchali spolu vítr letící nad houštinou...

Tove Janssonová, Příběhy o skřítcích muminech, Tatínek a moře, Albatros , Praha 1998, s. 90-91.

Mezi dnem a nocí

Mezi
dnem a nocí
mezi
čtvrtou a pátou
hodinou ranní
zvláštní sny se mi zdají

Mezi
nocí a dnem
mezi
bděním a spánkem
přicházejí

Kočičí drápky
na peřině
Byl to sen?
Ještě hoří v kamnech
a za okny sněží

Nad ránem
zvoní z věží
světla v údolí
se choulí

Mezi
nocí
a svítáním
do tmy
do mrazu
na autobus.

---------

Nahoře padá sníh
nahoře bílé pláně
pusté že až srdce trne

Ledové krupky
sypou se do oken
Nahoře zasněžené pláně
dívám se z okna ven

----------

Do měkkého ticha
vločka za vločkou
pěšinka v borůvčí.

Těžko psát verše
tam, kde se stopa
ztrácí.

Vracím se
vítr žene
do tváří sníh.

Mrazivé jasno.
Vidíš mě? Vidím tebe?
Nejsi ty ani já.
Jen krajina zimního nebe.

---------

Pověst o původu Mandelsteinu

(Pfarrchronik Strobnitz, 1906-1946, Johann Sommer Hrsg.)

V dávných časech žili v těchto kočinách dva duchové. Jeden dobrý a jeden zlý. Jednoho dne se setkali a učinili spolu dohodu. Dobrý duch dal zlému tuto nabídku: Když všechny tyto kamenny, které zde leží, vynosíš na kopec, nakupíš na skály a budeš s tím hotov dříve, než v údolí zazní zvon k ranním modlitbám, staneš se pánem nad touto zemí. Zlý duch se ve skrytu zaradoval. Jakmile dozněl zvuk večerních zvonů, dal se do díla. Kámen po kameni vynosil na onu mocnou skálu, jež se dnes zve Mandelstein. Brzy se zdálo, že sázku vyhraje. Pouze jeden velký kámen dosud ležel v údolí. Ten mu však působil těžkosti. Dříve, než jej dovalil na kopec, zazněly v údolí zvony a zlý duch prohrál. V tomto údolí byla založena vesnice Jedlice.

Zlý duch však nemohl na prohranou sázku zapomenout. A znovu udeřil. Obyvatelé toho místa byly vyhnáni a domy byly srovnány se zemí. Zanedlouho se toto údolí na mapě jevilo pouze jako zalesněná plocha. Zůstal jen tichý stesk po domově obyvatel rozroušených po celém světě jak vyjádřila v kratičké básni paní Theresia Seidl z Jedlice:

Heimattal ein leis ade,
Wen ich im Traum der Jugend Wege geh,
Leid und Lust sind im Leben nicht neu,
Heimattal, dir schwör ich ewige Treu!

Rodné údolí, tiché sbohem,
když ve snu cestou mládí jdu.
Bolest i radost, nic nového, to život přináší.
Rodné údolí, tobě věrná vždy zůstanu.

Nad příběhem ze stropnické kroniky mě napadá hned několik otázek bez odpovědí: Může mít jedno místo dva duchy? Má snad Mandelstein zdvojeného genia loci? A proč ten dobrý vydal údolí pod Mandelsteinem všanc? Copak si myslí, že může vyhrát nad zlým duchem, rovnat se mu v jeho síle, houževnatosti a chtivosti uchvátit zemi? Bylo to od něho navýsost pošetilé. Kdo ví, co by měl získat výhrou on. O tom příběh nemluví. Napoprvé vše snad dobře dopadlo a údolí zachránil jeden těžký kámen a neuprosný čas zvonů volajících k ranní modlitbě. Ale šance na šťastný konec jednou dojdou - příběh těžkých zkoušek nekončí, život je z údolí vyrván i s kořeny. Když člověk prochází lesní pustinou, nezbývá než doufat v dobrého genia loci údolí pod Mandelsteinem. Bitevním polem dobra a zla je nakonec obvykle krajina nás samých.

Střepy

Někdo tu střepy poskládal
na kámen v bukovém lese.
Někdo tu poskládal
vzpomínky
těch, kdo odešli.
Hrnečky bez oušek.
Někdy tu slyším jejich hlasy
v listopadu tím spíš,
když je větrný večer
a světla v údolí se jen
mihotají.

Své střepy zkouším poskládat,
ale pár oušek chybí.
A medailonek co našly děti v hlíně
H. Schutzengel, beschütze mich!
Na nočním stole.
Zkouším ty střepy poskládat,
nepořezat se
nezalknout se
listopadovou mlhou
deštěm
vůní
tlejícího listí.

Prodali dům naproti nám
poslední zub
v ústech už dávno bezzubých
A zboří jej.
Měl vylomená okna a dveře.
Možná utichnou hlasy.
H. Schutzengel, beschütze mich!

---------

Už odletěla hejna
a vítr strhal listí
po cestě zvadlé trávy
déšť moje tváře čistí.

---------

Podzimní květy kaštanů,
podzimní motýli.
Vše tak neskutečně pomíjivé.
Úsměv, co mihne se jen
na chvíli.

---------

Nad Cetvinami

Na Svatém Kameni
zapálím svíce
za zemřelé a za živé.
Nořím se do kopců,
jak tenkrát v září
poprvé.

Nad Cetvinami
v cvrkání kobylek
doznívá babí léto.
Květy řebříčků a třezalek
neví, že přijde první mráz.
Uvnitř někde zabolí to,
čeká i nás.

---------

Padají první listy z lípy.
Kéž zchladí podzim zem
rozpálenou jak pec.
Co vytáhneme nakonec?
Chléb těžko,
jen černý oharek
spálených snů a přání.
Kéž přijde podzim
pokoj s námi.

---------

Zrcadlení

Marně se sami zrcadlíme
hezcí ve vrásek plné tváři
té pavučině našich roků
jsme sami sobě sedmilháři.

---------

Konec léta

Plamenů ohně se oči nenasytí
a léto, sotva začalo, už končí.
Vychází měsíc.

Pod Vysokou cvrkají kobylky,
teskno už dávno známé:
zítra končí léto.
A sny opadají dříve,
než první listy
osiky.

---------

Za kostelem

Pokáceli staré lípy,
ale chmýří pampelišek neodfoukli…
tak co mi schází
za kostelem
na starém schodišti?
Zůstal tu i bezový keř,
místo trávy jen plevel
cisterna s betonem.

Okno, podivuhodně barokně oválné
oko do kraje,
jím se dívám skrz chrám
jako kdysi, před lety,
je možná plastové.

Sebrali ducha.
Andělíčci na schodišti
pořád ukazují baculté zadečky,
ale proskleným, zlaceným dveřím nevěřím.
Vidím odraz své tváře.
Je mu lhostejno?

Pokáceli staré lípy,
ale chmýří pampelišek neodfoukli…
a prastarý dub, ukrytý v houští
je pořád stejný,
druhý chrám,
vlastně první.
Neviděný, nenavštívený
s fasádou stejně rozpraskanou.

Je mu lhostejno.

---------

Opuštěná krajina

I to je zvláštní fenomén:
zapomněli jsme procházet krajinou sebe samých
a tak po letech své krajiny nepoznáváme.
Divíme se,
že nezůstal kámen na kameni
studánka vyschla
dům už tu také není.
Zbývá jen kvítí u starých cest.
Pátráme tedy po paměti,
prastaré keře rybízů
kořeny spletené v divné změti.