Tove Janssonová o mýtinách

Muminek zafuněl a lezl dál mezi nejistě tápajícími stromy. Občas to zapraskalo a některý kmen se sesul do hebké, sametově hnědé hromádky trouchniviny. Země, kterou pokrývaly miliony suchých jehliček, byla poddajná a hladká jako hedvábí.

Zatímco se Muminek plazil pořád dál, přestal mít ošklivý pocit, že je uvězněný. Spíš měl dojem, že jej chladná temnota chrání a ukrývá, byl zvířátkem, co se schovalo a chtělo klid. Najednou opět uslyšel moře. Zasvítilo na něho teplé slunce a oslnilo jej. Muminek se ocitl na mýtině vprostřed houští. Mýtina byla docela malá, asi jako dvě postele vedle sebe. Bylo na ní slunečno, nad květinami bzučely včely a kolem dokola držel stráž hustý lesík. Nad mýtinou se třepotalo listí bříz a klenulo nad ní hustou zelenou střechu, kterou prokukovalo nebe. Něco jedinečného, Muminek našel něco ideálního. Nikdo na mýtině před ním nebyl. Patřila jemu.

Posadil se opatrně do trávy a zamhouřil oči. Bezpečný úkryt byl vždycky jednou z jeho nejvýznamnějších tužeb, stále jej hledal a mnohokrát i nalezl. Nikdy ale neobjevil tak hezký jako tenhle. Byl zároveň skrytý i otevřený. Mohli jej vidět pouze ptáci, země byla teplá a ze všech stran ji chránilo něco nebezpečného. Muminek si vzdychl.

Tu ho něco kouslo do oháňky, pálilo to jako oheň. Vyskočil a okamžitě věděl, co to bylo. Mravenci. Malí, pomstychtiví mravenci drnoví, tráva se jimi jen hemžila, sbíhali se ze všech stran...

Muminek ležel na mýtině a díval se, jak se mu nad hlavou třepotá listí bříz. Začínalo žloutnout, a tak bylo ještě krásnější. Měl teď do svého zeleného obydlí tři tajné tunely, velký vchod, cestu přes kuchyň a nouzový tunel pro případ útěku. Zelené stěny domu utěsnil důkladným pletivem z větví a udělal z mýtiny, když ji sám zbudoval, své panství.

… Muminek myslel na mořské koně. Něco se s ním stalo, byl jiným skřítkem, s novými myšlenkami a rád pobýval sám. Nyní si hrál v hlavě, což bylo mnohem zajímavější. Hrál si s myšlenkami, které se týkali jeho samého a mořských koní, hlavou se mu rojily obrazy s měsíčním svitem, co na pozadí Moraniny temnoty ještě víc zkrásněly…

…Tatínkové! Nástěnné kalendáře! Čárky na okraji! Copak by starý skřítek dokázal někdy pochopit, že obraz koně je obrazem krásy, jakou je schopen vidět jenom on! Muminek vlezl do houštiny a sundal z větve nástěnný kalendář. Byl od mlhy celý zrkabatělý.Odhodil rám z uschlých květin, posadil se na chvíli a hleděl před sebe s hlavou plnou mlhavých myšlenek.

A najednou mu blesklo: Přestěhuje se sem. Ať si bydlí sami v starém majáku s tím příšerným schodištěm, ať si počítají, jak plynou dny. Byla to vzrušující myšlenka, nová, nebezpečná, úchvatná. Všechno změnila, vymezila kolem něho velký samotářský kruh, oblast trudnomyslnosti a nevídaných možností. Muminek měl ztuhlé nohy a bylo mu trochu zima, když přišel s nástěnným kalendářem domů a postavil jej zpět na prádelník. Tatínek ihned přišel zaznamenat na jeho horní okraj křížek…

…Muminkovi se zdálo, že obraz mořského koně je změněný. Moře bylo méně modré a měsíc trochu zveličený. Posadil se ke stolu a co nejtišeji řekl: “Maminko, já bydlím v houští na mýtině.” “Opravdu?” Odpověděla maminka. “Je pěkná?”

“Moc pěkná. Myslel jsem, jestli by ses tam někdy nechtěla podívat.”

“Hrozně ráda,” řekla maminka. “Kdy tam půjdeme?” Muminek rychle vzhlédl, tatínek byl zahloubán do svého sešitu z voskovaného plátna. pak zašeptal: “Teď hned. Teď v noci.”…

Muminek lezl napřed velkým vchodem. Občas se obrátil, zda je maminka za ním. Maminka tu a tam uvízla mezi větvemi, ale po chvilce se protáhla až na mýtinu. “Tak tady bydlíš!” vykřikla maminka. “Úplná nádhera!”

“Střecha má teď trochu opadané listí,” vysvětlil jí muminek. “Měla bys ale vidět, když je zelená…Nevypadá to jako nějaká jeskyně, když svítí lampa?”

“Doslova jako jeskyně,” souhlasila maminka. “Musíme sem vzít koberec a malou bedýnku na sezení.” Zvedla čenich vzhůru a viděla, jak mezi mraky plují hvězdy. “Víš co?” pokračovala. “Mám někdy pocit, že ostrov s námi odplouvá…Že jsme unášeni…”

"Maminko," řekl najednou Muminek, "potkal jsem Mořské koně, ale oni o mě nestojí. A já jsem chtěl jenom chvilku běžet vedle nich, smát se a běžet, víš ... Byli tak krásní..."

Maminka přikývla. "Myslím, že s mořským koněm se dá sotva přátelit," řekla vážně. "A nevyplatí se, když se od nich necháme oklamat. Podle mě se máme jenom dívat a z toho se radovat, jako když se díváme na krásné ptáky nebo na nějakou krajinu."

"Máš asi pravdu," poznamenal Muminek. Poslouchali spolu vítr letící nad houštinou...

Tove Janssonová, Příběhy o skřítcích muminech, Tatínek a moře, Albatros , Praha 1998, s. 90-91.